Láska - naděje nebo lež?
Když se podívám do zrcadla, vidím i přes úsměv smutného člověka. Všechny dovednosti, všechny zkušenosti a talent, vše, čím jsem, to vše je ve stínu, když v mém životě není láska..
Dny jsou tak veselé, jak jen veselé být mohou, ale chybí jim smysl. Dnes jsem četla zase jeden úžasný článek pro ženy, aneb: "jak být šťastná!!"..k smíchu, stačí mít přece v pohodě zlatý triangel! Čili - vztah, práci a smysl života. Oukej! Vztah nemám žádnej, v práci mě to netěší a smysl života se mi ještě nenarodil....Takže je to všechno v hajzlu? Z takovejch článků aby si člověk hodil rovnou mašli...ještě, že to nečtu :-D :-D Nebudu přehnaně pasivní ani pesimistická, když řeknu, že asi málokdo z nás má zlatý triangl zářivý jako snubní prstýnek den po svatbě...
A přesto...
Není nic hezčího, nic naplňujícího, nic Vám nedodá víc energie, nic Vás tolik nepopohání dopředu, jako právě láska.
Ráda budu citovat Korintským 13: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
To! je má představa o lásce. A je jedno, ke komu jí zrovna namíříte. Děti, partner, rodiče, přátelé...cizí paní na přechodu....
Problém nastává ve chvíli, kdy si uvědomím, že jsem na "takovou lásku" sama. Kdy má láska přertrvává věky tam, kde by pobývat nemusela....tam, kde se nikde neodráží, kde nemá naději být trpělivá, kdy ji pravda neosvobuzuje, ale zabíjí.
Každý z nás má jinou představu o lásce. Pro někoho je majetnická, podporující, vyrovnávací, pro někoho smysluplná, dostupná, nutná, nezbyná nebo prostě jen všední součást života. Co když se ale sejdou zrovna tito lidé s těmi, kteří věří v láskou trpělivou a laskavou? Prošla jsem světa kraj, zažila jsem ledasco a "láska" je stále ta tajná esence, kterou cítím z dálky na zastávce, vidím ji z metra, když opouštím nástupiště, hledám jí přes skla vitrín obchodů i na sedadlech autobusů. Jenže ona se neptá, kdy zavítá, prostě si přijde. K někomu si chodí, jako by se nechumelilo, i když se chumelí a k někomu zavítá, jen aby zamávala přes zamlžené sklo. Proč?
Poslední dobou jsem skeptická, lásku už nehledám. Říkám si, že přijde sama. Nepozvaní vždycky chodí raději. Jsem ale skeptická, i když ji nehledám.. Říkám si, co vlastně dělám pro lásku? Čekám potichu? Co když mě láska neslyší? Co když čekám tak dlouho potichu, až jsem neviditelná?? Nejhorší obavu mám z toho, až přijde. Co když je mé srdce slepené tak špatně, že jím láska proteče?
Jsem ale ochotná to zkusit a dát si pod sebe ručník...:-)
